Pod bílou třásní chleba zastíněný,

Pod bílou třásní chleba zastíněný,

kam hledí zrak tvůj v dálky pohřížený!

čí osud na věčnosti prahu váží,

ach, na vahách, jež „Thekel“ dolů sráží! –

Jak muška, která klesla na lupeny,

v svůj osud padá život zatracený

a žádný úsvit slunce, který blaží,

jak sem, tam v zoufalství juž neproráží.

Což není ruky zde, jež milost dává,

a žádný taj, v němž Bůh se ještě vzdává,

což vzdechy věčnost jeho nevyruší! –

Ty zdviháš mušku, Pane, aby vzlétla,

ji koupat necháš v záři svého světla...

Čím mušce jsi – a čím jsi mojí duši!