POD ČAKANEM

Pod čakanem o půlnoci

oběšenci hody slaví,

pod čakanem o půlnoci

s oprátkou kol svislé hlavy

tančí, křepčí, piští, pějí

jakous divou melodii

ti, jichž těla pod čakanem

dávno v zemi tlí a hnijí.

Vždyť tomu dnes sto let právě,

kdy byl na tom místě klatém

ortel soudu hrdelního

vykonán nad nimi katem.

Hoj, kdo k nim se náhle blíží

a na čakan stoupá, sedá,

rozhlíží se v pravo, v levo,

křivé ruce k nebi zvedá,

rohatý a kozonohý,

dým a kouř se z úst mu valí,

strach jde z kruté tváře jeho,

černé chlupy tělo halí,

směje se a funí stále,

kroutí sebou na tom místě,

přísahal bych na to směle,

že to ďábel sám je jistě.

„Chachachachachichichacha,

moji milí, drazí lotři,

viďte, že bychom se mohli

pobaviti jako kmotři...?

Naložen jsem dnes vám dobře,

vždyť mne bába moje vzteklá

za to, že prý jsem ji zlobil,

koštětem k vám hnala z pekla;

zapomněl jsem karty dole,

není to však malér velký,

zahrajem si tady snadno

při měsíčku ve kuželky.“

Dořčeno a ujednáno,

vydrápal ďas u čakanu

devět hnátů, jednu lebku,

rozestavil vše na stranu,

největší hnát do prostředka,

aby představoval krále,

jenž vyniká nad ostatní,

stojící tam opodále.

Uchopiv se lebky, pravil:

„Započněme koulet, nuže,

pouze ten, jenž všechno svalí,

počítat na výhru může.

Jen když jich všech devět padne,

vyhraná nechť tehdy platí,

jinak ďáblu hráti nelze,

věřte mně to, druzi zlatí.

Abyste mou velkou mysl

poznali však také, braši,

tož nebudu od vás žádat

pranic za prohranou vaši,

vyhraju-li ale, sobě

nedělejte, prosím, trudu,

pouze já vám zlata měšcem

kavalírsky platit budu.“

Bum a bác! však žasni, světe,

ani jednu neporazil,

třikrát hrál a třikrát prohrál,

cenil zuby, jazyk plazil –

„Počkej, já teď! Ve svém žití

měl jsem štěstí, smůlu žádnou,

co jsem přál si, to se stalo,

zajisté, že všecky padnou.

Měl jsem štěstí, všechny holky

po mně jako blázni byly,

kuželky a karty, kostky

mne jak otce svého ctily.

Vyvedl jsem hloupý kousek

a ten mne až dodnes mrzí,

když jsem se vám zamiloval

a svou milou na to brzy,

vida, že mne klame, šálí,

zapíchl – tu nevěrnici –

a proto se hezky klátil

zde na této šibenici.

Bum a bác! však je to klaté,

což kuželky se mne bojí?

Pouze jednu porazil jsem,

ostatní však dále stojí.“

„Nyní na mne přijde řada,

měl jsem štěstí, neměl štěstí,

protloukat jsem musil vždy se

životem tím holou pěstí.

Řemeslník na venkově –

v krátkosti jsem o vše přišel,

do ruky vzal hůl a brašnu,

za prací do světa vyšel.

A když měl jsem hlad a bídu,

do paláce jsem se vloupal,

chtěje krásti, zabil stráže

a za to jsem zde se houpal.“

Bum a bác! což, osm rázem?

A přec krále státi nechal,

mrštil prudce o zem lebkou

a k čakanu zase spěchal. – –

„Já za živa neměl štěstí,

dřel jsem se až do úpadu,

s ženou svou a svými dětmi

natrpěl se dosti hladu.

Chalupníkem byl jsem chudým,

pro hraběte robotoval

a vždy úctu v hloubi nitra

k vrchnosti své mocné choval.

Když však břímě stále větší

tížilo mne v kruté muce,

tu jsem také reptat počal,

proti drábu napřáh ruce,

jenž mne a mou ženu týral,

zabil jsem jej v zlosti líté,

spolu s vámi že jsem visel,

zcela dobře jak já víte.

Bum a bác! což, štěstí mám přec,

v žití že jsem neměl za to,

hle, všech devět jednou ranou,

nuže, ďáble, klop teď zlato!“

„Nebýt ďáblem, styděl bych se,

avšak již se věc ta stala,

pro ďábla je zlata měšec

pohroma jen tuze malá.

Tu máš jej, je pln dukátů,

do země jej vem si třeba,

dej však pozor, by jej červi

nesežrali jako chleba!“ –

Bim! Na věži bije jedna,

utichlo vše náhle rázem.

Zmizel čakan, oběšenci – –

Ďas omráčen padl na zem.

Padl a se ihned zdvihl,

horempádem vběh do pekla,

tam koštětem přivítala

jej zas bába jeho vzteklá.

Druhého dne pole oral

sedlák, kde prý čakan býval,

zlomil rádlo, našel lebku,

na devět se hnátů díval,

devět hnátů a tři kostry

vyhrabal tam hrůzou jatý,

ale také velký měšec

a v něm samý dukát zlatý.