POD ČERNOU VĚŽÍ.

Zeď stará, v jizvách omšená

kol cesty mojí stinné,

a nad sivou zdi obrubou

srp zlatý v modru plyne.

A podél zdi schod za schodem

se v rozvalinu kácí;

Jeť každý čelisť obrovská,

jež vetché zuby ztrácí.

Zřím spustlou, prázdnou před sebou

těch starých stupňů řadu,

i stoupám jako v stínu dob

v stín královského hradu.

Tak osaměle zní můj krok,

a pohled, v temno schýlen,

z dum náhle výše zalétá

v jas vybořených střílen.

Tam za tou hradbou zčernalou

zjev kouzelný a drahý

mi vzplanul v záři z hlubiny –

toť zlatý obraz Prahy!

Z mlh plynou jemně růžových

jí smaragdové báně,

jak světokoule ohnivé,

kdy vzešly z rukou Páně.

A nad tajemným horstvem střech

v té vzdušné výši svěží

se jako šedí sokoli

pnou štíhlé stíny věží.

Zář jiskří v zlatě makovic

a v oken lesku sterém,

a mléčná dráha Vltavy

tam hvězdným plyne šerem.

Však z čela strání vznáší se,

v háv sadů oděn řásný,

jak z věnce přílba křídlatá

hrad báječný a krásný!

Již vejdu v jeho labyrint.

Zrak odvracím z těch září, –

Tu přede mnou ční Černá věž –

mrak hmotný v nebes tváři.

Tam zeje rána hluboká

ven kamennýma rtoma

z těch tajin, kde jsou pohádky

a zašlé věky doma.

Hle, před branou v hrad královský

zde v stínu chmurné věže

si šedý žebrák sedl dnes

a prázdné cesty střeže.

On zdá se sochou; nepohnut

svou čapku třímá dlaní,

a dárku, jejž mu kladu v ni,

si nepovšiml ani.

On neslyšel ni pozdravu,

jejž na rty soucit loudí.

Proč u pusté tu cesty dlí,

kam sotva kročej zbloudí?

Proč almužny si nehledá,

kde hlučný dav se žene?

več může doufat v samotě

tak světem opuštěné?

Zrak strhaný on upírá

jak v prosbě ke zdi šedé,

hle – z oka šlehá šílenosť,

jež matné sny si přede!

Zří lačně, žhavě na tu zeď

kýms očarován videm,

zří tklivě, že by srdcem hnul

i kamenům i lidem.

Teď střílnou odlesk západu

mu v lysé šlehl témě.

Hle! večer po zdi provádí

svých stínů divné plémě.

Když mráčky letí přes měsíc,

ty na zdi šeré bláně

se stinné zjevy míhají

co chodci k černé bráně.

Hle, dvorní, hladké postavy, –

tam bojovníci v zbrani,

tu vážné stíny purkrabat

a hrdé krásných paní.

Toť zašlé moci družina

a čeleď odumřelá,

jež hřímala zde krokem svým,

když v sídlo králů spěla.

Zas vězni v poutech vlečení,

zas v kápích černí kněží –

to vše teď míjí stinnou hrou

a mizí v Černé věži.

Ruch zjevů tichý, tajemný

zrak starcův ještě stíhá,

a zdá se mi, že prorocky

z tmy zádumčivě žíhá...

Vstal; jeho tvář jak ze hrobu

se zvedá jasně bílá,

pod sněžným vousem nahá hruď

se leskem obestýlá.

I vztyčuje se hmotná plec

teď ze žebrácké berly,

a v mramorový obličej

dvě lesklé kanou perly.

Dlaň zdvižená jak v modlitbách

si nebes hřivny žádá,

a luna zlatý paprsek

v ni žebrákovi vkládá.

Zříš, žebráku, věk zaniklý,

zříš padlou moc a slávu?

Zříš u svých nohou Prahu plát

v tom přenádherném hávu?

Hle, nad tvou hlavou věžitý

hrad králů v lesku skvělém, –

Tak povstal’s, – výše ještě vstaň

s tím ozlaceným čelem!

Tak čníš, jak kdyby korunu

ti mrzkosť právě smekla,

však obnaženou velebnosť

tvé skráně zříc, se lekla!

Zřím v duchu, kterak roucho tvé

rvou s tebe ruce vrahů...

Tys jak sám český majestát

zde na svém zpustlém prahu!

Tys jeho paměť lkající

zde v cestě opuštěné,

a za tebou se minulosť

jak černá brána klene.

Ó, vyčkej, siré doufání,

na pustém dějin stupni!

Ó, jen k těm vidům vznešeným

své bludné oko upni!

Nechť kolem tebe zmar a stín,

nechť žal a pláč tvůj osud:

střez jen si cesty v slávy hrad, –

tys dědic jeho dosud!