POD ČESKÝ PRAPOR.

Ó, bílý lve, ty znaku hrdé síly,

jenž dosud zříš s českého praporu,

jak smutně dojímáš mne v dnešní chvíli,

v té době bouřných řečí – bez vzdoru!

Ty králi pouště! Před tvé hrůzy zjevem

i císař německý se v děsu chvěl,

ty’s plnil Evropu svým mocným řevem,

když z říše tmy náš národ k slunci spěl.

Ó, slavný čas, kdy v pomsty hněvném žáru

ten bílý lev se vzepjal k zápasu,

chyt’ černou hydru Říma do svých spárů

i v prach ji skolil k světa úžasu!...

Ó, bílý lve, ty znaku ducha síly,

jenž dosud zříš s českého praporu,

ach, tenkrát jsme si tebe zasloužili

za svatý boj, za pevnosť ve vzdoru...

Ty králi pouště!... Konečně v dob hnusu

jsi skrotl, ruku lízáš pokorně,

svůj ztratil’s majestát a do cirkusu

jdeš bavit panstvo skoky pitvorně.