Pod deštníkem.

Den sváteční; mrak kryje les i lada,

na zemi vyprahlou déšť jarní padá,

a na lupení jeteliny mladé

hebounce v drobných křišťálech se klade,

a luka přes noc pojednou jsou mlada.

Luh leskne se a traviny se skvějí,

svém na vrcholu každá po krůpěji;

klas zdárné setby kloní se vždy více,

a pod okap se kryjí vlaštovice,

a v kostele kněz zbožné amen pěje.

Zvon hlasně vyzvání; lid z chrámu spěchá,

a z tváří hospodářů září těcha,

leč jako staří, potěšeno není

to mladší, švitořivé pokolení,

jež skrývá parádu a domů jechá.

Hle, dívka, dél jež v chrámu byla svatém,

ven kráčí teď a zakrývá se šatem,

tvář jako květ, jak jiskry planou oči;

ač známí napřed jdou, přec zpět se točí,

i v dešti zvolna jde, nechť jiní chvatem.

Ven míří z města cestou ke vsi vzhůru;

a za ní první s kostelního kůru

jde mladý učitel a doutník dýmá;

a nad kloboukem modrý deštník třímá;

zřelť z rána v jihu vstávat těžkou chmuru.

Teď zrychlil krok, snad doba volá slotná,

leč ona před ním ustavičně zvolna,

až došel ji a ruče z levé strany

vzal pod deštník, i zrudla mák jak planý;

snad že je poutá přízeň obapolná? –

Vždy prší víc, leč oni volně dále

a v jednom hovoru jsou neustále

a nedbají, že poledne juž zvoní;

k ní on a ona k němu zas se kloní,

víc v cestě váznouce, čím jde to dále.

Již pršet přestalo; jdou oba v suše

a vyměnili srdce juž i duše,

leč deštník nesevřen; to darmo není!

Aj, prší pod ním perly políbení,

těch nezří lid, jenž lačen k stolu kluše.

Juž valná byla doba po poledni,

když do vsi přišli. – Pomlouvali jedni,

a druzí řekli: „Věru, bude zvykem,

zář k žití hledat v pršce pod deštníkem,

by všetečnost nás nerušila všední! –“