Pod Ďumbírem.

Hoj, co dumá Ďumbír v mlžném kepeni,

co mu hnulo srdcem ve skal sklepení?

Obličej prv rapavý

hladký jest a chápavý,

do vlasů si šepleta

prvé lúčky vepletá,

a jak pohled oko libý

hází dolů do koliby.

Koliba juž smutna jako vrbočka,

ale před ní plna listí hrbočka:

sbírá děvče u háje,

vidí přes dol šuhaje,

slyší jeho fujaru

sníť a toužiť ku jaru,

a v to lkání píšťalové

zvonky mísí křišťalové.

Toužil šuhaj z druhé zpěvné postati

písní v srdce děvčeti se dostati;

ale dívka spanilá

tak ho písní ranila,

že stál kouzlem zmámený

jak ten obraz kamenný...

Buchnul Ďumbír kovačinou

nad tou zmlklou Slovačinou – –

Na travěnce kapky hasly křišťalů –

valášek zas ke rtům přitisk píšťalu:

jaj, ty horský ptáčíku,

nyní sáhni k slačíku,

vyluď se vší družinkou

píseň nad svou kružinkou,

by vám mohli záviděti

tyto zpěvné slávy děti!