POD HLOHEM ZKVETLÝM...

Pod hlohem zkvetlým a pod střemchou chodím rád,

rád sbírám květy, které vítr střás’,

jež v trávu skanuly jak slzy s řas,

rád hledím k obzoru, kde topolů je řad,

a v hudbě much

je žití ruch,

zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát.

Ať slunnou mezí jdu a v lesa vkročím chlad,

ať slyším ptáka v šedých skalách pět,

neb za motýlem jdu, jenž zapad’ v květ,

ať zlatý déšť mi kyne – jisker vodopád –

jilm, bříza, buk

vše ve souzvuk –

zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát.

Kdo sečte květy, pozná na tisíce vnad,

kdo uslyší všech cikad v trávě chvění?

Zda s nimi nálady se vrátí, snění?

Já ptám se duše své, ta odpověď dá snad.

Vždyť okamžik jeden

být s Tebou, je eden!

Zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát!