POD HORAMI

Stotisíc nás chodí denně pod Horami,

stotisíc nás dýše otrávený vzduch.

Když utichne Moloch – pereme se sami:

jeden sražen a hned jiný vztýčen bůh.

Hynuli jsme, hynem, budem hynout dosti,

kde ční komín, tam je otevřený hrob,

a přec rostem, rostem (nevíme k čí zlosti)

a všechny nás těší hvězda lepších dob.

Hvězdička ta milá ještě v kosmu dříme –

či snad pro kouř černý nemůže k nám jít?

Nechť! My neptáme se, zdali žíti smíme:

stotisíc nás hyne, stotisíc chce žít!