Pod horami

Déšť zavoněl, jenž přijde. Kaštan svítí

a louka večerem je prossáta.

Zde břímě odhodiv, já chtěl bych sníti,

jak potok čistě zní a nechvátá.

Zde dobré bydlo je a lidé dobří.

Jich řád se z pohádek a pověr stkal.

Tam nahoře jsou skřítci v mhách a obři.

Tam za mnou v městě hřích a svod a kal.

Ach, města hemžením už duše mdlá je.

Až příliš mnoho slov mi vyšlo z úst.

Zde povlovně a pozdě život zraje:

zde pomalu a mlčky chtěl bych růst.

Ne přes jezy jen burácet a slapy:

být potok, v němž se boží světlo stkví!...

A nevinně jak dumám si tak, skrápí

mne ležícího deštík májový.

Ó vůně jara! Vodičko má! Vláho!

Ty živá roso, cudně proudící!

Též já jsem dítě májové, a blaho

mne šlehá v tvář, mně stéká po líci.

Též já jsem potok, bublající v lese,

já, zmítaný a kalný, zlý a mdlý,

též já jsem pramen, v němž se světlo třese

a někdy – někdy! – bůh se zrcadlí.