POD HORAMI.

Zde stojím pod horami zatmělými

a zamlklými,

v nichž tisícletí

a tisíciletí pne se němě k výši.

I ptáci, kteří do těch stínů letí,

jsou oddaně a zamyšleně tiší,

jak šerá kleč, jak kámen poslední,

jenž ostře do modra se vrývá.

Odplulo slunce polední,

zmizelo jako lampa zázračná...

Ballada naše zazlacená, oblačná

kdes v odcházení teskně zpívá –

a vroucně veliká

jak Sen a srdce tep v prostoru zaniká.

Zálivy jezer teple modrají se v prohlubních,

a výšky nejvyšší jsou led a sníh,

a nikde člověka ni hlasu. –

Jak přitahuje onen led a sníh a věčný klid,

v němž slyším srdce bít!

Přijímám úžasného ticha krásu

v pokoře jako před nejvyšším ritem

vysněné pravdy! – Smírné hvězdy v prsou buší,

a důvěrně a svátečně v tom šeru skrytém

má duše potkává se s tvojí duší.