POD HOROU MOU RODNOU.

Pod horou mou rodnou, na níž leskne

chrám se v modrou dál, ač neumělý,

klečel s ženou muž – v té slavněteskné

vůkol tiši lesní osamělý.

Klečel schýlen, žena schýleněji

pode náhlým srázem strmé hory,

v místě, kde jen zřídka kroky znějí,

spíš křik dravců nad smrky a bory.

Půlden byl, a z hor se nevyhrnul

větřík, na stromě se nehnul lístek,

jak by před číms nepoznaným trnul,

zmlk i bzukot včel i každý svístek.

Za to jako oblak tajů plný

z horské lučiny, jež plála v zlatě,

vůně stoupala a dlouhé vlny

rozlívala vzrušeně a svatě.

Výš a výš se rozlívala sytě,

a s ní bor a smrky otvíraly

duši vůní naplněnou skrytě;

vůní duše své se rozchvívaly.

Šel jsem mimo schýlená ta těla

cítě z postav jich, jak odtrhla se

od země v nich duše rozechvělá

k Bohu svému, ku tajemné Kráse.

Zatím co tam v chrámě lidé svíce,

domky, ruce, nohy z vosku slity

v oběť kladli, peněz ještě více,

ti zde dary dražší nesli – city.

Prosté city, které slívaly se

s vůní lučin, mechů, smrků, borů

a jež beztělesně zdvíhaly se

jako píseň vyšších, čistších tvorů.

Tak kdys předek pohan líce smáčel

slzami tu, před Sluncem se koře,

an Bůh jeho slunný slavně kráčel

nad temena z hořícího moře.

Tak kdys voněly tu smrky, mechy,

zmlkal ret a poklekala noha

před Krásou, jež utišuje vzdechy,

an kol svět byl plný, plný Boha.

A vnuk jeho, pravnuk sterých rodů,

jde jak stín tu, duše jeho v šeru;

hledá cestu ku světlému brodu,

aby přeplul kalnou nedůvěru.

Hledá souzvuk, lék chce proti jedu,

jde jak stín tu, duše jeho v šeře;

úl je, v němž ni bzukotu, ni medu.

Z chrámu srdce vypáčeny dvéře.

Vyloupena svatyně, v níž bůže

měl – jen pozlátkové – místo Boha.

Vyloupena? Kdo tak říci může?

Kdo tak strádání smí zváti mnohá?

Očištěna svatyně, v níž bůže

měl – jen pozlátkové – místo Boha;

sám je vynes, jasnou vůlí muže,

pouta svrhá jeho hruď i noha.

Odhazuje rouhavé ty cety,

jež mu farizeji vnesli v nitro;

hledá včely, medné hledá květy,

by je v nitro vsadil v rosné jitro,

by tam píseň zněla sladkých květů,

za bzukotů čilých píseň dělná –

ohlas dechu Ducha širých světů,

duše živá, vroucná, nesmrtelná.