Pod hvězdami.

Zapadlo slunce. Červánkové

na nebes modrém klenutí

hlásají příchod říše snové.

Zachvěla noc svou perutí,

a tiše, zlehka, zvolna, jemně

poslední zanik’ šelest dne.

Opustil duch můj hrudu země

a v kraje letí nadhvězdné.

Jak velikým jsi, Pane světů,

jež rozsel svou jsi pravicí,

jim dada vznik i dráhu k letu

a oblek světlo zářící.

Tvou velebností blankyt hoří,

tvá sláva konce nepozná:

tobě se červ i slunce koří,

a vesmír hřímá: Hosanna!

Kdo spočítal kdy hvězdy ony,

jež zdobí roucha tvého lem?

kdo Cherubínů legiony

a Serafy při trůnu tvém?

Ó, dál než blankyt rozepjatý

zaznívá v mocném výstupu

vysoká píseň: „Svatý, svatý,

Hospodin Pán Bůh zástupů!“

Jak moře šum ten hlahol dálný,

však srdce bázní neklesá,

hlas vpadá ve zpěv triumfálný,

a duše jásá v nebesa.

Ó, vím já: duch můj z Ruky tvojí

že původ vzal, tvou milostí,

by vykoupen po časném boji

připojil k tvé se bytosti.

Ó, blaze mi v tom všehomíra

tak nekonečném prostoru:

v Trojici Boží svatá víra

přepevnou skytá oporu;

vždyť cesta tak bezpečná, jistá,

a hrob mé srdce neleká:

tam hvězda má – aj, věřím v Krista,

můj Spasitel: Syn člověka!