POD HVĚZDNATÝM PRAPOREM!

Vítejte!

Přes dálky oceánu, přes hřebeny vln

jak za betlemskou hvězdou spějem v touze;

hlas domoviny volá dnes tak kouzla pln,

oživla láska, dřímající pouze,

rozpjala křídla, čarovná a milá,

neb stará Vlast nám srdce roztesknila. –

Vítejte!

Vybledlé obrazy zas v paměti nám vyvstaly,

hrob otevřel se, minulost je živa;

ohnivě oči zaplály a ruce do dáli

se vzpjaly vášnivě, zkad Ona kývá,

kde srdce půl jsme nechali, jež prahne

a přes oceánu dál teď nás táhne. –

Vítejte!

Blíž k tobě, k tobě blíž ať letí naše loď,

nad námi betlemská ta hvězda svítí;

tam v dálce vábí fata morgana: ó pojď!

dál! přes vír peřejí a vlnobití

ať loď se kymácí, řve kolem bouře,

jen z Ithaky své dým co shlédnem kouře! –

Vítejte!

Za námi moře! mosaikou krajů vpřed

vlak supí, nedočkavá touha před ním;

ej, před námi už věnec Českých hor se zved’,

zrak chtěl by pohledem jej objat jedním;

toť Ona! Nerudou jak v snění zřena,

zem růžemi ta kolem ověnčená! –

Vítejte!

Vesnice, města, na skalinách bory, kleč,

potoky, řeky, stříbro roztavené,

však nade všecko. Bože, domoviny řeč

skutečnost celou do pohádky klene;

hlas, zadrhnutý v hrdle dojmu křečí,

očima mluví, slz svou sladkou řečí. –

Vítejte!

Ach, Wilsonovo! Div! to Praha, srdce Čech!

Rodička země! Ztrnul krok, ret němý!

Zástupem tisíchlavým jeden dlouhý vzdech!

„V prach, děti, s námi, objat Otců zemi!

v shledání touženého okamžení

polibek vtisknout svého zasvěcení!“ –

Vítejte!

Dav proti davu stojíme, my v ústret vám!

to dávno je, nám co jste s Bohem dali!

ty drahé obličeje, mnohý ještě znám,

jsme srdce půl, jež jste tu zanechali!

Sem, srdce na srdce, jež láska mučí,

ó bratři, padejme si do náručí:

Vítejte nám!!