POD HVĚZDNÝM NEBEM.

Ty tiché hvězdy nad tou zemí tesknou,

jež ve věčném tam planou údělu,

to nejsou květy, jež se v rose lesknou,

a nejsou oči snivých andělů.

To srdce lidská jsou, jež dobro chtěla

a toužila jen, lásky růžemi

by pokryla se zem ta strouchnivělá,

a vlastní rány kryla před všemi.

Ted’ svítí klidně jako světla vůdčí

do stínů země v čistém vesmíru –

ó, pojď, je noc, slyš, řeka z dálky hučí,

a spící zemi zdá se o míru.

Ó, pojď, je noc, a ve modravém tmavu

zas na sta světel kmitá nebesy;

já hádat budu, na tvém srdci hlavu,

kam jednou Bůh to srdce zavěsí.