Pod jabloní.

Šla s dítkem silničkou – byl jarní den –

luh, strom i les i řeka, vše se smálo,

v keř ptáci lítali a zase ven,

a v cestě na sta diamantů plálo,

tu děťátka se ozval jemný sten;

i stanula, by odpočala málo.

Jak krásna byla, jako růže trs,

když přes noc začal rozvíjet se v taji;

vzrůst štíhlý byl, pás útlý, svěží prs,

zrak dlouhou brvou zdoben víčka v kraji,

ba celý něžný zjev byl skrz a skrz

pln květů líbezných jak niva v máji.

A zkvětlou usedla si pod jabloň

a přivíjela dítě těsně k hrudi

a šeptala: „Jen, poupátko, se skloň,

a žízeň zkoj, však tuším, co té budí;

jen slzičky mi žádné nevyroň,

ta víc než tebe bolí mne a trudí?“

A zkonejšeno dítě dříme zas;

jak krásno je, hle obraz matky pravý!

Ta hledí naň, květ padá s její řas,

květ s očí, s lící, se rtů, stromu hlavy,

a zvědavě, mé duši na úžas,

snes’ na jabloň se ptáků párek hravý.

Snad že se divil zpěvný s družkou druh,

jak může jaro tolik snášet štěstí

a tolik květů, že jich nemá luh

ni ptačí hruď, ni stromů ratolesti,

že v dvojí lidskou tvář jich klade Bůh

víc, nežli jaro po všem kraji pěstí.