Pod jabloní.

Znoj se mi juž s čela roní:

oj, což sladko pod jabloní!

Znaven pad jsem v suchou trávu,

listí sprchlo na mou hlavu.

Ne, ne listí: čární snové

v nivy letli piniové,

k pomerančovému jihu

zanesli mne v okamihu.

Jakou zřel jsem, bože, krásu!

Vůní opit ananasů

bloudil jsem a v sadě oliv

byl bych líbal kohokoliv.

A v té kráse jako králka

vládla smavě Provensálka:

líčka záře, úsměv oči,

a květ mandlí ve vrkoči!

Jak mne zhlédla, ručkou kývla –

oj, má tužba poobživla,

leč v tom srdce bodlo hoře,

a juž letlo poza moře!

Což mým rtům těch retů mana!

Jinde láska seveřana:

chotařík můj horský, holý

nad vše jižní aureoly.

Čárný ráj tu, však jen vězní!

Veselé tu písně nezní –

lepší naše drobné chaty

pod Šumavou, pod Karpaty.

Kde jsi, drahá dědinko má,

se zpěvnýma víly rtoma!...

Touha se mi na rty sklání,

a sen prchá s mojich skrání.

Ha, co mým se jeví očím!

Zajásám a z trávy skočím:

moje hory! Zpěv z nich zvoní!

A já slzím pod jabloní...