Pod jasmínem.*

Vzpučely vábivé ozdoby máje,

v přírodě živo – a veselý svět;

večerní nápěvy šuměly háje –

celičký vesmír byl jediný květ.

Zašeptal potůček sladký zpěv touhy,

k růži ten šepot se vábivě nes,

slavík zas přerušil smutku čas dlouhý.

rozzvonil, roztoužil mrákavý les.

Matičko milená, matičko moje!

srdce mé ovládl přírody duch –

půjdu v háj zkonejšit pocity svoje,

půjdu a popřeju velebě sluch.

Pod kvítím spočinu, podumám zticha,

mámivá vůně dá slaďounký sen –

uslyším, po mně jak Jeníček vzdychá –

řekla a z chyžice vyběhla ven.

Ulehla, podřímla pode jasmínem

v tajených rozkoší tajemném lůně –

jasmínu peruť ji přikryla stínem,

v sen pak ji zhýčkala libostná vůně.

Však běda tomu, jenž sveden vnadou

neznámých rozkoší zvířené síly:

v jasmín své pocity divoké kladou

hor, lesů, modrých vod vládkyně – víly.

Však běda tomu, tamo kdo stane –

víly svou vnadou jej ukolíbají,

ach, on k životu víc nepovstane –

jasmín, ten záhubné rozkoše tají.

V kalicha rose své koupají vnady

tajemných úkrytů podivné zjevy –

ve květu tutlají víly své zrády,

kladou tam divoké, vzbouřené zpěvy.

Ulehla přece. Jak sladce sníti!...

„Šatečky bílé – lilií dar,

v kadeřích věnec z lavrů a kvítí,

na krku perlí jiskřivý žár.

A v prsou písně, snu ohlas sladký,

na čele hrdosť – královny pych,

na prsou křížek – žehnání matky,

budoucno v duši: blaženosť, smích.

Podlé pak Jeníček, cíl chvíle tužné –

ruku jí klade na srdce své,

k oltáři vede v naději růžné...

sestrou ji svojí – žínkou ji zve! –“

Dosnila zticha – na čelo sáhla –

na místo lavrů mráz jí tam dlí...

jasmínu vůně život jí spráhla,

ve luně květů – věčný sen spí! –