POD KAŠTANY.

V líbezném chládku tak milo je,

viďte že, lidičky zlatí,

čas nám jak potůček ubíhá,

který se mechovím tratí.

Šumivé koruny kaštanů

jsou jako ochranná křídla,

palčivé slunéčko nesmí sem

do toho snivého sídla.

Jenom ten okatý motýlek

vznáší zde křidélka chvělá

a jako laškovná myšlénka

krouží nám okolo čela.

Zrovna hýbá ptačí rej

haluzemi zšeřenými,

je tam zpěvu, jásotu – –

hned by člověk rejdil s nimi!

Jeť tak vzácna čistá slasť

v divných křižovatkách žití,

že když srdce najde ji,

nemůž’ se jí nasytiti.

Pod kaštany dětí shon,

zvoní smích i hovor milý,

v tom též hudba zazněla:

„Proč bychom se netěšili“...

Když se těším skvostně tak

v jarní kráse,

není-li to naposled,

vždy mi zdá se...

Prcháváť jak rosný kmit

blaho vždycky,

ale dlouhý, bez konce

žal je lidský.

Kratičké noci, dlouhé dny

vesele přezpívá

čilý ten ptačí nárůdek,

dokud dne přibývá.

Ale když červen pominul,

toť jako počátek rmutu,

ubývá světla, zpěvu, dne –

a byť jen o minutu.

Prachovské skály tak růžově

večerní záplava vroubí,

s šumotem lip našich dumavých

klekání hlahol se snoubí.

Skřivánek zpívá už „dobrou noc“,

jiní s ním souhlasí skrytě,

křepelka touží jen hlasitě

po pěti penězích v žitě.

Nic již. – Zem noří se v hvězdný sen,

vítr „spi sladce“ jí hude,

a byl-li lahodný zašlý den,

noc ještě krásnější bude.

Nezapadej ještě, slunéčko ty naše,

prodli mezi stromy, v štíhlém křovisku,

vždyť nám kreslíš v cestě duhovým svým šípem

zlaté arabesky na písku.

Budiž jako přítel trpícího lidstva,

jehož trudná stezka tmou se klikatí,

jemuž třeba světla, úsměvu a tepla,

jinak mrazivá je mdloba zachvátí.

Budiž jako posel neznámého božstva,

které hřeje, chrání, žehná, miluje,

paprskem svým blaží oko mučeníka

i zor vlčete, jež zírá ze sluje...