POD KAŠTANY.

Od brány městské jejich alej tmavá

se polokruhem táhne do polí,

svit slunce zlatou třísní obetkává

jich košaté a družné vrcholy.

Jich kmeny staré jsou a rozbrázděné,

leč míza živá proudí ve hrudi,

jak vějíře se listí jejich klene

do vzduchu, jaro když se probudí.

Na větvích bezlistých ve azur svítí

jich květů silné, mastné pupeny

a brzy v bledých listech se to nítí,

tu rudé a tam bílé plameny.

Pod nimi život bují mnohotvárný,

vždy jiný večer, jiný za jitra,

ať slunce sálá s oblohy v den parný,

ať hvězdy snílkům hledí do nitra.

Mlíkařčin vozík nejdřív jimi jede,

jak vyplazuje jazyk černý pes!

kramáři pozděj’ v jitra páře šedé

a hokyň, prodavaček pestrá směs.

Ryk bubnů zazní pak a polnic břesky,

šik vojínů se žene k cvičení,

na bodákách jim hrají slunce lesky,

tlum vrabců směje se jim v lupení.

A školák mnohý, jenž uprchl nudě

a vedru třídy, vesel za nimi;

kmen stromu zatím slunce barví rudě

a hraje v snětích svity zlatými.

Je deset hodin – alej prázdna chvíli,

jen vrabců pokřik vzduchem proletí,

na keřích u silnice prach je bílý,

zde svěžest s chladem v ticha objetí.

Dva pensisté tam zvolna šedovlasí

se blíží denně v stejné hodince,

na lavičku si sednou, staré časy

pak probírají v svojí vzpomínce.

Kněz vážně přejde, čte v svém breviáři,

jak chodbou chrámu kráčí v úpalu,

květ po květu a stín se zlatou září

do knihy padají mu pomalu.

Pak ticho polední je. Vrabci pouze

na zlatém písku mají siestu,

tu popelí se polem v suché strouze,

tam pro drobty si skáčí na cestu.

Po čtvrté náhle řada ekypáží

kol zahlučí a jiný začne ruch,

dav procházečů do sebe teď vráží,

smích, hovor, vozků pokřik plní vzduch.

Tu žebrák nastavuje klobouk starý,

tam kolovrátek skřípá zoufale,

nad městem šedé vystupují páry

a slunce spat jde v mlhy úvale.

V té chvíli šera pouze milující

se míhají tou stmělou alejí;

ó co tu přísah, šeptů při měsíci,

co polibků a snů a nadějí!

Pak ještě pozděj chodec osamělý,

snad bludný snílek, básník, samotář –

a prázdno juž – klín jejich zeje stmělý,

jen krovy hvězdná probleskuje zář.

Tak chodí to, ať jaro usmívá se,

ať léto žhne, ať jeseň truchlí v mhách,

tep žití městského zde v každém čase,

svou ozvěnu má ve všech hodinách.

Ó stromy, zpěvní svědci této vřavy,

kus žití s vámi jednou klesne v zmar,

co přeletí zim kolem vaší hlavy,

co zulíbá vás usmívavých jar!

To všecko, všední hovor, shon a tíseň,

vzdech bídy, polibků zvuk, dívčí smích,

vám spěje listím jako známá píseň

a utkvělo vám pro vždy v haluzích!