POD KEŘEM MODRÉHO BEZU.

Zde pod tím keřem svět můj nyní

i s hejnem zlatokřídlých včel,

stotisíc snítek skráň mou stíní

a každá jeden květ a pel.

Ztad blažený zřím v kraje známé

a štěstím září vlhký zor,

zde luh i pole zlato samé,

tam v dáli modré věnce hor.

A u mé paty ručej zvoní,

ta světlá stopa květy luk,

ve stříbro vln své větve kloní

se stinnou olší lesní buk.

V svém snění vidím chýši nízkou,

jak stávala tu rok co rok,

kmen vonné lípy s útlou břízkou

a bílý topol opřen v bok.

Kol rámů oken révu vinnou

a modrých hroznů sladkou tíž,

i zdá se mi, že zas mně kynou,

jak v děctví, ony hrozny blíž.

I zdá se mi, že otec, matka

teď právě vyšli z jizby ven

a k oknům jdou, ó chvíle sladká,

a otec sahá pod lupen,

a s úsměvem mně hrozen dává

a matka vine v lokty své,

co zatím ret můj ochutnává

plod šťavný révy ohnivé.

A nevím, proč skráň věsím v dlaně,

snad strachem, by mně neuprch’

ten zjev, jak z mlází plaché laně,

když v stádo jejich lovec vtrh’;

mé srdce buší, ret se chvěje

a ňadra dmou se bouřněji,

pták, zlacen světla proudem, pěje

ve svadlých květů závěji;

na větvích, v slunce zlatém jasu,

kde jaké hoří poupátko.

Ó upomínky děckých časů,

vy krásná, zlatá pohádko!