Pod kmenem buku.

Ptáci již ulétli, co budem nyní

poslouchat z večera pod šerým bukem?

Kmen jeho za krátko pokryje jíní,

spadne mu listí, jež v létě nás stíní,

přijde snad bouře a s divokým hlukem,

zláme mu snítky, jak vždycky to činí...

Budeme zpomínat, s úsměvem jara

jak jsme se dívali do nebe spolu

a kterak zvolna, když stoupala pára

v altán jsme skryli se, pod jeho stará

křídla a čekali, spadne-li dolů

hvězda, jak planoucí, stříbrná čára?

Či jak jsme házeli v hladinu vodní

kytice květů, je chytali zase,

kývali olší a stojíce pod ní,

hledali v dáli, kde vlá plachta lodní,

i jak jsme mlčky pak pohlédli na se,

usedli k vodě... a dál šli zas od ní?

Ó teď ni datel se nedotkne suku,

pavouk jen síť věsí na suché stonky.

Pohleď, list za listem v stajeném zvuku

padá již k zemi! Nuž dej mi svou ruku

a já chci snít zas, jak modravé zvonky

v hebký tvůj vlas pletu pod kmenem buku.