Pod korouhví naděje.

Mlhou a deštěm, i v slunném zas jasu,

ať bylo klidno, ať vichorec vál,

ve vetché lodici na moři času

nesly nás vlny vždy dál jen a dál.

Konečně, noc když dnes prchala temně,

přece jsme přistáli po mnohých dnech

v přístavu cizí nám, tajemné země;

na nový, neznámý vstupujem břeh.

Klade se na srdce smutek nám chladný,

zříme-li nazpět a vidíme tam

v troskách tak mnohé, co život vzal zrádný,

v hrobě ty milé, jenž zemřeli nám?...

Hlédnem-li před sebe v tajemnou dáli,

svírá nás budoucích osudů strach?

Zhašuje žáry, jež v duši nám plály,

beznaděj, úzkost, že škoda všech snah?...

Snad bychom vskutku tak lkali a mdleli?

Nikoli. Ať nám i bouř bije v líc,

vzhůru jen srdce! A krok náš buď smělý!

Vlídně kdos veliký kráčí nám vstříc.

Znáte Jej, duší svých Pána a Krále?

Tma před ním prchá. Toť Kristus, toť On.

S námi byl dosud a bude i dále.

Za Ním jen! Na věky Jeho jest trón.

Ve jménu Jeho, ať se slzou v oku

vzpomíná mnohý, co zkusil a snes,

přece jen na břehu nového roku

vztyčujem korouhev naděje dnes.

Pod tou co udolá křesťana sílu,

láska když zbraň naše, pravda náš štít?

Pod ní jen chutě zas k dalšímu dílu,

k práci i boji, jak Pán bude chtít!