Pod korunami kvetoucích snětí,

Pod korunami kvetoucích snětí,

jež nemají vrásek,

smrti, mně ustel.

Budu mít bílou a vonnou postel

všech jarních lásek,

jež tudy šly.

Rzi podzimu oči mé nespatří,

květ zakryje vše – i hrob.

A ty má víčka sklop,

jak paprsek padl by na ně,

ať v osiřelý můj klín

a žalem protknuté skráně

nepadne stín.

A místo umíráčku

ať kos mi zazpívá

v černém fráčku

a modrý zvonek zakývá.

Světa nejkrásnější sen

na věčnost ponesu si:

jarní, kvetoucí den.