Pod křížem.

Vesnička. Hle, chudé chýže!

Nad ní v horách nahoře

ukřižovaný Bůh s kříže

hledí po své oboře.

U stop kříže kleklo dítě.

Ze školky jde. Slabikář

položilo na zem hbitě,

spjalo ručky, zvedlo tvář

zbožně, prostě vzhůru k Bohu,

měkkým hláskem jen jen cinká

modlitbičku nad oblohu

za mamičku, za tatínka...

Zmizelo pak stezkou pravou.

Chvilku ticho, tichounko.

Jde kol dívka, žnečka s travou...

Zarděla se lehounko,

klekla pod kříž. Sličným čelem

dotkne se ho, zavzdychá;

šeptá cos – před spasitelem

srdéčko se ostychá!?

Bláhové! Ty oči, tváře,

oč tu prosí, samy zradí:

o, kéž brzy od oltáře

půjdou spolu... Zlaté mládí!

Vstalo děvče, zašlo kdesi.

Po chvíli kol horal šel.

Smutně hlavu k ňadru věsí:

hle! tu visí spasitel!

Klekne na zem, vzhůru zírá

s důvěrou a s pokorou;

modlí se a slzu stírá –

potlouklo mu pod horou...

Zle juž nyní, hůře bude!

Oč se modlí v této chvíli?

Snášet bídu vždy a všude

aby Bůh mu dodal síly!...

Stoupá dolů občerstvený,

a hle! tu se ke kříži

matka vrhá. S hořem ženy

vzhůru k Bohu pohlíží;

ruce lomí, úpí, stená,

vstává, Boha zaklíná,

a zas padá na kolena

a zas ruce sepíná...

Doma pláče čtvero dětí – –

Nikde nemá pokoje:

vyrván dítkám od objetí

otec musil do boje...

Letí střemhlav ku své chýži. –

Jde kol pěvec, v srdci žal;

i ten padnul k tomu kříži,

ruce sepjal, zaplakal:

„Umučený! pohleď dolů

na ten dobrý, bědný lid:

propadneš se – s křížem spolu,

nebudeš o, moci zřít,

kterak jemu nepřátelé

za částí rvou půdy čásť:

zachraň dědictví mu celé,

zachraň drahou, tesknou vlasť!“...