Pod křížem.

Syn bouřné doby, která nevěří,

sám třtina bez podpory jisté,

zřím v bázni na trn, jenž tvou kadeří

se vine krvavý,

a cítím, že, co snů mi krouží u hlavy,

ti musím říci, Kriste!

Nemluvím k bohu, mluvím k člověku,

jenž zoufale vše napjal síly

pod kletbou, která stíhá od věků

ty, v idealu zář

jenž bledou povznesli a sesinalou tvář

a marně zápasili!

Ač nejsvětější, Kriste, nejsi sám;

těch bylo víc, kdož bludnou lidstva poutí

též vyrvat chtěli světla paprsk tmám,

jenž v síle svojich tuch

by zasloužili též, by svět jim říkal bůh,

a spěli – zahynouti;

ač nejsi sám, přec s tebou nejvěčí

mou duší bolný soucit chvěje,

neb zhojit chtěls, co nikdo nezléčí,

neb nejvýš toužils všech,

a ve svém snažení, v své práci, v bojích, snech

jsi zůstal bez naděje!

Co Dante, Milton a co proroci

ve viděních své duše smělé?

Co snílkové, jenž klesli přemoci?

Zřít chtěli šťastnou vlast;

tys ale viděti, zrak skloněn nad propast,

chtěl šťastným lidstvo celé!

A to ten hřích, jejž neodpustí svět,

pro zločin ten vždy v tvoje líce

má připravenou slinu jeho ret,

má trn, jenž zraní leb,

jenž duši poraní, má smích, má meč a hřeb

a koly, šibenice!