POD KŘÍŽEM.

Vidím Tě, matko hrozného bolu,

pod kříže sloupem, s něhož byl sňat:

příčné s Ním břevno spustili dolů,

a Jeho hlava klesla v Tvůj šat,

Maria, matičko bolu!

Korunu z trní s čela Mu sňali,

vytáhli hřeby z krvavých ran,

pak Ti Ho z klína, matičko, vzali

a nesli dále od městských bran

do klína šedivé skály.

Byla to chvíle svatá a velká,

jako když v pátek umíral On –

ztrnula matka kamenem, nelká,

zkameněl pohyb, zkameněl ston –

v bolesti žena zde velká!

V srdci svém Syna krvavé hřeby,

v duši své trnu krvavý hrot –

v bezměrném bolu vyrůstá k nebi

na hoře hrůz, kde zhynulý rod

z bezmasých lebek se šklebí.

Do dálky hledí přivřené zraky,

do příštích věků dalekých cest,

v hlubokou dálku, zhalenou mraky,

do noci temné, bez bílých hvězd

upírá duše své zraky.

Pro lidstva spásu, za jeho viny

umřel tu srdce jejího Syn;

budoucnost lidstva halí mrak siný,

zda je teď smyta tíž jeho vin?

Zda bude los jeho jiný?...

Na Hoře Lebek lidskosti máti

devatenáctý trpí již věk;

její vlas bílý větrem zřím vláti –

stoupají páry z bolesti řek,

a den se k večeru krátí.

V tisících bratří na dřevě kříže

umírá Kristus znova vždy zas –

na srdce matky nová vždy tíže,

nový mráz padá na bílý vlas...

Zda už je spasení blíže?

K večeru když se schýlil čas denní,

aby pak v krvi západu shas’ –

pro lidstva spásu zda to dost není?....

Ode skal věků ozvěny hlas

zpátky vždy vrací se: Není! – –