POD KVĚTŮ OBLAKY...

Pod květů oblaky bílými, bílými,

chvěje se, dýchá tam cosi,

roztoužen nesmírně polibky vašimi –

pták je to, zrak plný rosy.

Zamykej srdce své, vysměj se závrati,

nevěř víc v pohnutí žádné,

vůle ti odletí – více se nevrátí,

první květ do srdce spadne.

Z daleka doléhá tlumený světa šum,

cos se tam velkého kvasí,

otázky vzlétají, padají k starým snům,

třesou se nadšením hlasy.

Vlna jde za vlnou, z pouta se vysmyká,

křivdy zas nové se páší,

pučí v nás po ráně odvaha veliká,

krůpěj to krve je naší.

Zápasem o bytí člověka, národů

vzduch se jak bouřemi čistí,

poroba láme se v zářící svobodu,

práce si korunu jistí.

Ale tak v života obzoru dalekém

unaven, utýrán v letu –

každý rád na chvíli stane se člověkem,

v oblaky zapadá květů.

Padají, padají hvězdy a květiny:

na naše zemdlená čela,

byť to byl na chvíli paprslek jediný, –

duše se otevře celá.

Nade vším zasvítí v oblaku nejčistším,

sotva se bouřemi tuší –

první všech zákonů láska, věř, nade vším,

kde můžeš: otevři duši!