POD LESEM

Pod lesem u skály

řeka se kroutí,

vážky se usmály

na slunci v proutí,

poplavu za nimi –

co jen to radí mi

vylézti ven,

usednouti

na kámen?

Co se to zachvělo,

co se mi zdálo?

Nebe se zardělo,

radostí štkalo

jak růže na klíně

bělostné dívčině,

ach, už to mám!

Kde se vzalo

děvče tam?

Směje se lučina,

třpytí se řeka,

zdvihla se dívčina,

na koho čeká?

Tiše se zardívá,

polibky zakrývá

od andílků,

mokrou svléká

košilku.

Šťastná a blažená

z bělostné krásy,

pozdvihla ramena,

spustila vlasy,

panenka nahatá,

děvčátko ze zlata

v milostné hře

rozplétá si

kadeře.

Ach, moje děvčátko

vykoupalo se,

svítí jak poupátko

v májové rose,

nahá a spanilá

duhy se napila,

musím k ní jít,

nožky bosé

políbit!

Ach, hochu bázlivý,

chtěl bys to kvítí?

Ta se ti podiví,

musíš tam jíti

k zlatému poupěti

honem, než vklouzne ti

do punčošky,

chyť ji, chyť ji

za nožky!

Po křídlech motýlku

co to kde sahá?

Pustila košilku

panenka nahá,

sotva ji upustí,

chytne ji do hrsti,

hochu, teď skoč!

Proč se zdráhá

srdce, proč?

Teď už mne spatřila,

studem se chvěje,

kadeře spustila

do obličeje,

jak muška do růže

schovat se nemůže,

ale kde jsem?

Co se děje

v srdci mém?

To se již usmívá

červánek ranní,

nahý klín zakrývá

bázlivou dlaní,

prsů květ zardělý

paže jí sevřely,

teď už bych snad

směl se na ni

podívat?

Ach ne, jen dlaněmi

očí stud skryla!

Pověz jen, co je mi

panenko bílá?

Oči jsou nejčistší,

láska v nich nejtišší,

nejkrásnější,

tou mne milá

potěší!