Pod lesem.

V zahradě ležím,

včelín kde bzučí,

květem kde svěžím

větev se kryje

do melodie.

Šumějí jedle,

pohádka živá,

a sedě v sedle

na vraném koni

pohůnek zpívá,

píseň jen zvoní.

Pluh zvolna hrouží

sedlák v zem tvrdou,

po žni už touží;

a vraník frčí,

šíj vzpíná hrdou,

sedlák však mlčí.

O žita ceně,

o požehnání,

z květného luhu

starost se shání

nad ním tu k pluhu.

Jak řinčí kosy,

blýskaví hadi,

děvečky bosy

jak na otepi

i chlapci mladí

zanotí cepy.

„Vjó! vraný koni!“

radostně volá –

vesele zvoní

píseň v to vroucí,

již pěje zdola

dívčina žnoucí.

Za zpěvu nůši

nažala v krátce,

s planoucí duší

hoch přilít’ včelkou

pomoc jí sladce

s nůší vstát velkou.

Jak hlemýžď s budkou

k dědině kráčí,

a za ní s prudkou

hoch zapěl touhou

zpěv medu sladší

s ozvěnou dlouhou. –

Červené kravky

s vozíkem jedou.

Hrsť svěží travky

žvýkají vážně,

po boku vedou

telátko strážně.

Jak bujně běží,

škubá si trávy!

Teď v potok svěží

vběhlo a pije.

Pijou i krávy,

vztahují šíje.

Jak páchnou hvozdy,

jedlové hory!

Slyším i drozdy.

S křikem se honí

kol vrabců sbory.

Vzduch jarem voní.

Hlas volá čísi –

List rosa koupá,

na stéblech visí

perličky zlaté,

a tiše vstoupá

výš slunce svaté.