POD LIPOU.

Dlel Přemysl jun na Vyšehradě.

Jen návštěvou tam zajel, po prvé.

Co slýchal v chůvy dětských pohádkách

o jeho lesku, dnes vše jasně zřel,

až duše mladá v něm se ztajila,

a srdce bilo chycené jak ptáče.

Však nad vše strnul, mladou kněžici

když spatřil, v bílé roucho oděnu,

ty zlaté vlasy volně splývající,

a svatý odlesk rodu na čele.

To bylo, jak by jara bohyně

sestoupla na zem. Sotva moh’ se ptát,

jak sluje... Libuše, mu kdosi děl,

a jméno to mu v duši zaznělo

jak píseň slavíků v křích domova.

Jej děva také neznala – se mihla

jen o slavnosti, zašla s družkami,

a už jí nezřel Přemysl... snad už

ji nikdy neuzří... jen jednou jen?

Ach, jednou, jednou pouze v životě?...

Pak hody byly slavné, Libuše

jen sotva v nich se kmitla, dívčí stud

a lidu mrav jí zůstat velely

kdes ve příbytku žen. A Přemysl

ji ještě jednou zahlédl, ne víc...

Byl krásný měsíc Růžen, v květech plál

a září nebes hořel. Poledne

se překlonilo, sladký zemdlel den,

jen tepem zrání v přírodě se vlně.

Přemysl zašel ve knížecí sad.

To byla chvíle, pták kdy oněmí,

a motýl v květ se stulí, mlčí všecko,

jen růže voní mocněj’, mízou sladkou

vrouc od kořene v květ... a každý tvor

se chvěje vůní tou...

Pod lipou rozkvetlou,

jak sníh by zase na ni napadal,

tak sladce, zdravě, sytě voněla

jak Země dech – tam stanul Přemysl

a zadumal se... Nad ním pěnička

usedla na sněti a holátka

svá nakrmivši pěla vroucí zpěv,

zpěv lásky, života... A ze svých dum

tím zpěvem probudil se Přemysl

a cítil náhle ránu u srdce,

jak kdyby kdosi hruď mu otevřel

oštěpem ostrým... můžeš zahojit

ji, matko lípo, svojím balsámem?

Ne, nelze doufat v nic – ó, bláhové

ty srdce, zmlkni, uč se zapomínat –

však – zapomenout – možno zapomenout?...

Buď tak – to usoudili bohové,

a nutno stát se. Vzdechl Přemysl

a nazpět kráčel – náhle stanul zas

jak Perunem by božím zasažen...

Tu před ním v růžích dívka ležela

jak víla něžná, všecka hořící

odleskem růží na lících, a v čele

sníh nevinnosti... spala, dřímala,

a ze sna tiše tak se usmívala...

A byla sama poupě růžové,

tak v sebe ještě zpola ztajené,

jen rty jí rudly prudkým zážehem.

„Jen jednou, jednou v žití!“ pomyslil

si Přemysl, „ať mocní bohové

mne potom trescí za můj drzý pych!“

A sehnul se tak k spíci Libuši,

a v hrůze a přec v sladké rozkoši,

jak svatokrádežně by svatého

se dotek’ plamene, jí na rty tisk

svůj první polibek – tak nekonečný.

Však dříve nežli mohl odejít,

se probudila Libuše... jak sen

by plynul dál jí líbezný, tak sladce

se usmála a víčka přivřela

a snila dál svůj bílý dívčí sen.

A Přemysl k ní jemně nakloněn

dál líbal žhavě višňový ten ret

a pěnička mu pěla nad hlavou

a růže kolem sladce voněly,

a stará lípa zasypávala

jích mladé hlavy květů lavinou.