Pod majákem.

Mrak vyvalil se černý,

uprchla luna spanilá,

a daleko do nebes háje

zaběhly hvězdy až nad prahy ráje,

ční maják jen klidně výš

a do tmy plá jak kříž.

A vlny úpí, ječí,

hvízdají, lámou se a vrou

a v tlumeném, příšerném běhu

jak hladem hnány derou se k břehu,

jak dravci když tlukou v mříž –

a maják plá jak kříž.

Již hrom tam v dálce duní,

blankyt jak v černém brnění,

jak démon to na pekel oři,

hněvivé blesky z očí mu hoří,

lpí na vzduchu dusná tíž –

a maják plá jak kříž.

V tom světélko zřím malé,

bludičku mořem míhavou,

a v světle, jež maják v tůň hází,

vidím, jak loď se veliká plazí,

kams v dalekou plujíc říš –

a maják plá jak kříž.

Ve stínu majákově

ztrnulý seděl jsem a zřel

v tu loď plnou životů, cílů,

hrom slyše dálný, vichřice sílu,

vln zběsilou vida říš,

však maják též jak kříž.

A rychle duch můj přised’

k stožáru na cizí tu loď;

plul, nevěda, k jakým to zemím,

s těmi, co s nitrem od pochyb němým

jdou pro štěstí v dálnou říš –

a maják plál jak kříž.