POD MARKOMANKOU

Kdys na Zvíkově zřeli v letní den

se poprvé dva drobní studentíci.

Ač z různých škol, pln snů byl ten i ten,

a tak si čtli cos příbuzného v líci.

Hned spolu starý prolézali hrad,

do modrých lesů ztápěli se vnad,

milému řek dvou naslouchali šumu

a žasnuli, když mistr v skvělém umu

na zašlé fresky živé barvy klad’

v arkádách krásných. O rok starší hoch

se ztrácel při tom v jakous těžkou dumu:

ó, kéž by znát, kéž vše by zvědět moh’,

co v minulosti jeviště tu mělo,

ký život tady šuměl v dávných dnech

a jaké půtky řinčely a boje

zde na hradbách a v síních jaké kroje

se pestřily a čí to zazněl vzdech

tam z hladomorny, kde tak neveselo.

A druhý, patře na celý kraj s hlásky,

měl v očích plno nadšení a lásky,

vše šeptalo a hovořilo k němu:

šum vod i lesů, hrad, jenž tich a pust,

i větru van, když bystře kolem táhl,

i vraní skřek, když slétaly se k sněmu,

že cítil, v struny srdce kdos mu sáhl,

a v duši tušil křídla písně růst.

A v nádvoří když potom usedli,

děl mladší, v tváři městsky pobledlý,

tak v horování: „Básníkem chci býti,

chci našich niv a lesů vypět krásu,

nechť teplo krbu odepře mně žití

a osud trní vplete do mých vlasů!“

Tu druhý, starší hoch svou opřel skráň

a děl: „Co dějů v každé tuším střílně!

Chci sestupovat v minulost, jak v báň

se spouští kovkop, bádati chci pilně.

Leč všecku slávu, pocty, jméno dám

za domov teplý, kouzlo rodiny,

já bez něho věk žil již dětinný,

máť, otce ztrativ – opuštěn a sám...“

Dvě k přátelství se stiskly mladé dlaně,

a stařík Zvíkov s úsměvem si vzdych’,

jsa němým svědkem slibů mladických,

jak k metám svým chtí kráčet odhodlaně.

Pak rozešli se hoši, zpět však hled

se dlouho stáčel... Přešlo mnoho let.

A oba hoši jsou již nyní staří,

leč to, co tenkrát ohněm plamenným

i ve zraku, i v duších plálo jim,

to do dneška tam ještě stále září.

Z nich jeden básník je, a snad i pravý,

než čela jeho nedotk’ se let slávy,

spíš časem křivda spár mu v srdce vťala,

však poznal přec, co láska neskonalá,

a dětí smích mu s čela sháněl mrak.

A badatelem velkým stal se druhý,

jenž s nepamětí vešel v zápas tuhý,

naň oslav, poct se snáší lesk a znak,

leč stín, jenž ztměl se v žití jeho mladém,

se nerozplynul – často chvěl se chladem,

jak bez hnízda by tisk’ se k stromu pták.

A kamarádi dosud jako kdysi,

ti staří hoši stále slibují si,

že vydají se spolu jeden den

na starý hrad, tam stisknou poznovu

si ruce svoje do všech žití změn

a vypovědí všecko Zvíkovu.

Zda bude stařík s nima spokojen?