POD MATČINU PODOBIZNU.

Tvůj obraz chovám. Kouzelnými tahy

jej na plátno vdech’ mistr znamenitý.

V pleť obličeje s jara stopou vryty

Tvé srdcejemné o mé blaho snahy.

Ty vrásky Tvé, ten očí Tvých lesk vlahý

tak věrně vyjadřují vše Tvé city,

jež do otázky nejtklivější vlity,

zda šťasten v dáli rozenec Tvůj drahý.

Jsem šťasten, matko, hledě s resignací,

jak zlata dobývá svět těžkou prací

a mysl mění podle větrů svistu.

Jen dvojí starostí jsem zasmušilý –

ty vrátit k ráji, kteří pobloudili,

a vlastní duše neodcizit Kristu.