POD MAXOVA „UKŘIŽOVANÉHO“.

Na svém kříži visíš s přísnou velebou,

zatemnělé slunce pouze nad tebou.

Visíš v agonie muce

a jen ruce,

zoufalé se ruce zdola k Tobě pnou.

Ruce bílé, krásné s šperkem prstenů,

ruce tvrdé, hrubé jako z kamenů,

ruce mužů, žen a dětí,

v změti, spleti

spínají se k Tobě, k lásky pramenu!

A Ty visíš tiše, kolem stín a tmáň.

Věří, že jsi Bohem. – Přibita je dlaň,

stydne v agonie muce

a ty ruce

nezachytí, nepozvedne. Zsinala již skráň.

Čí je osud horší, zda těch trpících,

chytajících kříž Tvůj v bouře vichřicích?

čili Tvůj, jenž v hluché noci

nemáš moci

vznést jich k sobě ze všech trudů zlých?