Pod mraky.

Les plný světel těkajících stínem

a plný písní byl a šelestu,

dva hlasy něžné, každý v smrku jiném

se volaly a našly: „Kde’s? Kde’s?“ „Tu!“

A potom ztichly. Písně oněměly,

a světla zlatá shasla na větvích. – –

Les náhle vidím teskně zatemnělý,

jak ve smutečních závojích.

Ne večerní, ta milá dojímavě,

tma těžkých mraků duši stísnila; –

můj krok jen šustí v tenké lesní trávě,

ó, kéž bych tady – sama nebyla!

Ne ticho po klekání, syté vůní,

v let plaší ptáče, když tu samo dlí,

a nezří hvězdy na mne z lesních tůní,

mé srdce jen se chvěje, – nemodlí.

Tma! – V žití také někdy náhle padne,

a ptej se nebe: „Kde máš světel svit?“

A ždej a pros, – jen odpoví ti: „Žádné!“

I ve tmě můžeš slzy osušit! –

A mně by se tu chvíli nezastesklo,

ať visí stíny s nebe, se větve,

zas kdyby oko tvoje v mém se lesklo,

jen kdybych tady měla srdce tvé!