POD MRTVÝM BOHEM.

Žáby, které zřely v sítí rybníků

v očích utopenců odlesk jeho slávy,

jež zvuk jeho jména znaly z výkřiku

lidí, hledajících rybníků klín tmavý,

žáby v dusných nocích v pláči, ve vzlyku,

requiem zaň pěly v baldachýnu z trávy – –

V tom se zaskvěl stříbrem hvězdných knoflíků

černý jeho rubáš; žabí nářek praví:

„On, jak vždy se zdobil skvosty, ač byl stár,

žádostivý lesku, poklon, slávy pění,

dal ten rozkaz velký v sledním okamžení:

Než své kosti složí do ohromných mar –

by mu cherubové knoflíků řad bílý

na rubáši vzácném řádně vyleštili!“