POD NEBEM DUBNOVÝM.

Já po ránu chtěl bych tě míti rád

v zahnědlých poduškách lích,

pod vysokým nebem dubnovým

bych slyšet chtěl jitřní tvůj smích,

jímž bys mi všechna do hlubin zněla,

až do hlubin vonného, snědého těla,

můj rozhoupaný zvon:

vždy výše a výše

v života pýše,

až znal bych tvůj nejčistší stříbrný tón.

Pak uleh’ bych vroucně v tvůj pružný klín

jak v puklinu mladého lánu,

jenž pod světlým nebem dubnovým

kořínky vonívá k ránu.

Pak bezbranný radostí, sladce a líně,

jak semeno, klíčící v zahřáté hlíně,

skryl bych se v loktech tvých,

polibky zrozených.

A ty bys neklidnou lásku mou

v nějakou ochranu líbeznou

tiše a horoucně vzala:

a ona by se ti darovala

jak šáteček bílý,

jímž by sis po větru zamávala

pro radost očím svým,

třebas jen pro jednu živoucí chvíli

pod nebem dubnovým.