POD OBLOHOU.

K všem útrapám, jež táhnou dolem světa,

hvězd zlatookých nepočetná četa

se klidně třpytí! –

v sklo studené já horké tisknu čelo

a divím se, že dávno nedoznělo

v něm všechno žití.

Co snů tak zářných jako samo světlo

jím v jara vůni třepotavě letlo,

vše marně, marně!

co plápolův v mém srdci zplálo v reji,

teď naslouchám, jak tluče v beznaději

mdle, jednotvárně.

Ó hvězdné světy! zírám v oko vaše, –

ač halí vás už dávno do rubáše

tma ztroskotání...

a zdá se mi, že splácíte mi citem –

však, lhostejno vám věru, pod blankytem

zda ples či štkání. –