POD OBRAZ NAPOLEONA I.

Dva vždycky sporní duchové

o tebe v hrudi mé se přeli,

přes pláně krví nachové,

přes zlato žitnišť bouřně hřměli.

Ať osvobodils, porobil,

ať z číše krev či víno pil,

toť jedno, tys vždy velkým byl,

nechť kolem oklamán svět zůstal celý.

Přes pohřebiště národů

jsi vítězně táh’ a vše zdeptal,

již vzkřísili – bil’s – Svobodu;

snad démon ve tvých ňadrech reptal:

Duch vzpoury věčné, až v ten hrob,

na Heleně jenž bez ozdob,

kde volný klnul ti, lál rob,

hlas moře v sluch ti smutné dumy šeptal.

Teď legendou jsi. Pantheon

tě hostí kamenný a chladný;

kol tebe ulic duní shon.

Kdo vzpomíná tě? – Žádný!

Jen velká Sudby tragika

tě gloriolou obmyká,

sen dotkne se tě básníka,

jenž cítí, jak jest kročej slávy zrádný.