POD OBRAZ RAFFAELOVA HOUSLISTY.

Naslouchá v dálku... Ruka smyčec třímá,

snad bdělé ucho slední záchvěv chytá

sladkého tónu a jím opojené

na nový čeká, jenž až dosud dřímá

v kolébce houslí, či se kdesi kmitá

na vlnách ticha v dálce zamlžené,

než s druhým spojí jej dlaň hudce hbitá?

V té póse mezi dvěma pasážemi

chyt mistrův štětec junnou tvář a snivou,

ta s rámce na tě jak s otázkou zírá.

Jak výmluvný jest úzký ret a němý,

ó jistě tónu bouř zná krotit divou

ta dlaň, jež energicky smyčec svírá,

by vyzněla jen v melodii tklivou.

To sladká chvíle! – Dovol, hudče mladý,

duch jehož za tónem let, jenž se ztrácí,

ji vyplniti hudbou mojí sloky.

I já mám v duši tónů vodopády

jak ty v svých strunách, nejeden z nich vrací

se zpátky nevolán, jak duchů kroky

se chvějí, v neurčité meditací.

Tak hudba s štětcem v souzvuk se tu pojí;

kol tváře hocha ona tiše letí,

ji štětec maluje ve hudce zjevu;

z všech linií a barev kol se rojí,

že slovo váhá, býti v spolku třetí,

a přidat notu k líbeznému zpěvu,

jenž z mládí dnů zní v sluch mi po paměti.

Co hudba dí, co štětec napovídá,

jak málomocné bývá stihnout slovo!

To za nimi vždy v dálce kulhat bude,

ač žárlivě vše taje hlubin hlídá,

cos věší se naň, těžší nad olovo,

a vyzní, musí-li již, mdlé a chudé,

ne srdce jak je střehlo básníkovo.

On krví svou je živil, aby zkvětlo

jak tón, jak malba, ale když má z kukle

jak motýl vzletět zářící a lesklý,

zas líně housenka se plíží v světlo,

v té bouři citů z nenadání shluklé,

z těch slz, jež ohněm v zřítelnici bleskly,

zní chabě požárem jak zvony puklé.

A sestrám opět záviděti musí;

ty jásají a kvílí, letí vírem,

všech srdce podmaní a zkolébají

v sny mystické... Cos vždycky slovo dusí

nad paletou tak jako nad klavírem,

kde duchů prsty malují a hrají,

by okřál duch zas edenských niv mírem.

Neznámé světy z obou těch se noří,

kde slovo přibijí vždy jednou ranou

určitý pojem. V malbě, v hudby znění

lze vykoupati srdce jako v moři;

však slova jako živé rány planou,

myšlenka z nich jak Medusa se cení,

v boj nový ženouc mysl jak laň štvanou.

Pro záchvěvy ty jemné, etherické,

v nichž s duchy mluví duch, jak vážky hravé

jež ulétají, pro ty má řeč naše

jen hrubé provazy, zdi kyklopické

vždy staví pro sny, které, sylfy smavé,

jen mihnou se a unikají plaše,

a nejsou víc, jak ret k nim řekne: Ave!

To cítil jsem zas a to chtěl jsem říci

se zahleděv na obraz Raffaella,

jenž hudbou mluví, starou kletbu slova,

pod níž jak titani jsme vzdorující,

jimž příliš velká tíže drtí čela.

Jest vysloveno! – Vztáhni ruku znova,

dál, hochu, hraj! – Má ústa oněměla...