POD OBRAZEM.

Z bílého rámu v melancholii

se ovál tváře její ve skutečnost mění.

Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí,

jež vzdala svému zaslíbení.

Šla jitrem úsměvným a věřila,

z květinek polních věneček si pletla,

růžová byla, krásná. Šířila

reflexy štěstí, mystického světla.

Jak prudká vlna rozběhla se v lada,

konopky skromné její byly družky.

A k beránkům se přidružila ráda,

líbajíc jejich nevyrostlé růžky.

A znovu smála se a věřila,

pohádky divné o princeznách četla.

Růžová byla, krásná. Šířila

reflexy štěstí, mystického světla.

Ach, rty polootevřené, jež

se v křeči přimknuly, jak rdí se!

Vyzývá ještě, ještě rdí se též,

a vášně vzdech jí zůstal v něžném ryse.

Stajená lest jí zrakem prokmitá

jak slídy odlesk v sešeřeném lomu,

a zdá se mi, že něco vyčítá,

jen nevím proč a nevím komu.

A nevím také, melancholie

kdy úsměv její do zajetí jala.

Což se tak rychle radost vyžije?

Do jakých krajů její teplo sálá?

Do jakých krajů? – Hrůza propasti,

jež v závrať smysly omámí!

Jde smutna nyní chmurnou oblastí,

jen její obraz visí nad námi.

Z bílého rámu v melancholii

se ovál tváře její ve skutečnost mění.

Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí,

jež vzdala svému zaslíbení.