POD OKNY RODNÉHO DOMU.

Jsem tedy opět zde, v té staré ulici,

v té čtvrti odlehlé a staré, pod Petřínem;

do vrchu domy jdou k sadům se tulící

a chladné byty své halící stálým stínem.

A zde, hle, zas ten dům, tak jako dříve byl,

tak šedý, střízlivý a s oken dlouhou řadou

a vraty těžkými se zdá mi, jak by kryl

to dávné dětství mé, tu drahou dobu mladou.

Těch bílých oken řad! Dnes cizí tváře v nich,

vše jinak za nimi, co odtud mohu zříti,

za těmi okny zněl můj první pláč a smích,

z nich bloudil první hled do lákavého žití.

Zda smím si troufat dál? – Jdu v šerý průjezd již,

tu oblouk veliký, jak v panských domech bývá,

jím přes dvůr do zahrad na stupně teras zříš,

tam houště bezů jsou, v nich z jara slavík zpívá.

Teď s bázní po schodech... Ó vše jak dříve jest,

zde s jménem otcovým ty naše bílé dveře,

a zvonce rukověť již chvatně svírám v pěsť, –

již velký krucifix mne vítá v síně šeře.

Nuž dále – v pokoj náš a svazek učebnic

teď, volný po škole, v skříň starou hodím svoji...

ó díky, ani zde se nezměnilo nic –

skříň, stůl a hodiny – vše jako dříve stojí.

A tiše hoří plyn pod zvonem zeleným

a vedle v pokoji zní hovor mnoha hlasů –

ó, zítra slavný den – tam sesedly se, vím,

mé matky příbuzné a družky z mladých časů.

Je zítra svátek náš, můj a mé matky den,

a hochu předvečer je drahý nadějemi – – –

tu víla Vzpomínka mi prchla, zmizel sen

a přísná přítomnost mne vede ulicemi.

Už jsem tu cizincem a z očí domácích

mé stihá pohnutí jen pohled podezřelý...

ó rodný dome můj, ty hrobe štěstí mých,

ta trocha přešlých dnů jak smrt nás na vždy dělí!