Pod okny.

Pod okny tvými šťasten bloudím zas

a klidně čekám, zdali pod záclonou

jas očí tvých, jenž v řase její zhas’,

mně zaplá hvězdou, nocí tichou, vonnou

a průsvitnou, jak hedbávný tvůj vlas.

Jej zřel jsem ráno, kterak sevřen sponou

na šíji tvé se svíjel, lesklý had;

však teď mé oči marně v okně tonou,

ač noc je již a vzduchem táhne chlad.

Kol je tak pusto. Měsíc naposledy

se v mraku zjevil, ale jen se mih’,

jak by se styděl, že šel na výzvědy;

A já jsem sláb již, s duší v oblacích,

a čekám přec, ba věčně čekal bych –

Bych aspoň na skle stín tvůj spatřil bledý!