POD PANSKÝM ZÁMKEM.

Pyšného zámku pansky bledé stěny,

ohnivým zvoncem slezu ověšeny,

v poledním slunci horké čelo kryly

ve clonu listí; – mřely dlouhou chvílí,

jak unavená plesem krasavice,

když v kyprý vějíř žhavé sklání líce.

Fontány v parku těžce oddýchaly

a na ňadrech jim růže usýchaly;

řad akácií vůní vlastních květů,

omámen dřímal v šumu vodometů.

Stál opodál jsem – větev zasmušilá

starého buku tvář mi zaclonila

a horký větřík hrál si mými vlasy.

Stopil jsem oko v blankyt usměvavý,

kde vlnily se nivou zlaté klasy

a bujná réva v listí vrkoč plavý,

jak Oreada halila své vnady;

kde štíhlý doubec jako šuhaj mladý,

rozpínal rámě v snivém roztoužení

a ve pohance s usínavým rojem

křepelky znělo pronikavé pění.

Zřel postavy jsem – čela krytá znojem,

hlubokou vráskou bolu rozbrázděná,

tvář ustaraná, hladová a bledá,

úmornou bědou děsně zohyzděná –

– rabové panští; – obrovské jich údy,

zmáhaly němě těžké práce trudy;

vázaly v snopy zlaté břímě klasů;

líc nehnula se, neohledla v žasu,

když znělo kolem bohopusté klení,

a nad hlavami bič se kmital vzduchem.

Srdce mi v hrudi bouřným tlouklo ruchem

a tváře hněvné zbarvilo mi rdění,

když zubožené zřel jsem pokolení,

to símě vzešlé z půdy posvěcené,

Táborů krví svatou posvěcené,

olbřimů starých – trpasličí plémě!

Ret můj se zachvěl, čelo skabonilo,

bol beze slova rozhostil se ve mně

a v oku slza bohatá se snula. –

O že jsi raděj navždy neusnula,

má země rodná!... Lépe by ti bylo...

Zavanul větřík, větev zasmušilá

starého buku tvář mi odslonila.

Pyšného zámku, stinné, vzdušné síně,

dýchaly chladem. – Z okna nad arkadou,

vyhledla kněžna v záclon baldachýně,

mrak nudy stínil růžovou tvář, mladou.

Zívajíc hledla v panských rabů davy,

ret kyprý skřivil úsměv pohrdavý,

vějířem skryla bílých zoubků řadu

a dál si vála k žhavým lícím chladu.