Pod podobiznu Brantôma.

Tak v mysli kudrlinky spisů tvých

jsem čekal junáka, kterému v zraky

se skrylo hejno Satyrů, jenž v mraky

své doby žert slal i cynický smích;

jenž vějíř tu, tam rukavičku zdvih’

a čepel křížil pro vtip ledajaký –

však hastroše zřím, aby plašil ptáky,

spíš z rámce hledí na mne bledý mnich.

Tvář zubožená smutně vášní zryta,

zrak vyhaslý a v retů koutku křiví

se jako hádě ironie skryta.

A výraz celku truchlý tak a snivý

nad moralisty kázání líp hlásá:

jak prchá rozkoš, jak lhát umí krása.