Pod popravním lešením.

Země proudy krve ssála,

národ hynul, čas byl klat,

v Praze vojska Němců stála,

před Týnem stál mistr kat.

U špalku stál na lešení,

na špalek dal hlavu Šlik,

meč se blýskl – v bubnů znění

pláč se mísil; sten a vzlyk.

V srub sťatého nesli pána;

sivá hlava jeho – žel –

do rakve mu na hruď dána,

k rakvi za stráž Španiel.

Drze kmetu ve tvář zíral

lál mu, spílal zas a zas,

plece shýb’ a v ruce svíral

sťaté hlavy bílý vlas.

Rval jej, trhal hrubou pěstí,

klnul, soptil: „Ejhle pes,

našich mnichů zbožné zvěsti

hrdě odmítal, až kles’.

Krista líbat nechtěl ani...“

a již hlavu bít chtěl chlap,

nebil však, Šlik mrtvý maní

nečistou mu ruku lap’.

Zúpěl žoldák: „Ach, ta muka;

pusť!“ Leč nezpomohlo nic,

živou ruku mrtvá ruka

svírala vždy víc a víc.

Zesinal chlap snědé tváře,

třeštil zrakem – hrozný zjev –

okem plným rudé záře

v hruď mu blýskal mrtvý lev.

Křičel lotřík, píchal, sekal...

Druh přikvapil vyděšen;

nepomoh’; chlap prosil, klekal,

ale rukou nemoh’ ven.

Ač z knih svatých hned a znova

mnich se modlil na pospěch,

přece ruka žoldákova

vázla jako v okovech.

Marno! Drábu slzy kanou,

strachem srdce změklo přec...

„Pro vlast svoji křižovanou

smiluj se,“ lkal zlotřilec.

Chvěl se trup, chvěl chvíli mnohou,

chvěl se sťaté hlavy ret:

„Pro vlast – pro vlast přeubohou,

jdi!“ a lotra pustil kmet.

Ze stanu jak šelma z klestí

šílený ven spěchal druh,

do smrti však u zápěstí

krvavý ho strašil pruh.