POD PORTÁLEM ŠEDÉ KATEDRÁLY.

Pod portálem šedé katedrály

lilji v ruce, v říze jako sníh

v jasu stála, v plavých vlasech hrály

zlaté jiskry, mžely hvězdy s nich.

Druhou ruku proti ňadru tiskla,

bránit jak by chtěla radosti

jasně slunné, aby nevytryskla

jako ručej v bujné prudkosti.

Jako ve snách srdcí svému děla:

„Vázo, blahem plná na pokraj,

ke rtům žíznícího sklonit chtěla

bych tvůj hlubý, šerosladký taj.“

Opodál se zrakem v zemi vrytým

bral se bledý, zasmušilý muž,

v sebezášti, s ukrutenstvím litým,

obracoval v ranách duše nůž.

Tiskl také k prsům chvějnou ruku,

se srdcem jak ona rozmlouval,

proklínaje věčnou onu muku,

kterou štván jak biči, ucouval.

Pravil: „Šerý, krtkovitý plaze,

ryj a hlodej žití kořeny,

přervi je, vždyť žehnám tvojí snaze,

v rum když modly všechny sbořeny!“

A pak vzdych’: „Ó, srdce, zřídlo žalů,

z něhož klidu zmizel krásný lad, –

zda by vyrost leknín z tvého kalu,

kdyby v dno ti paprsk čistý pad?“

Nehledal, kde ona stála posud,

v cudném vděku temných žalů lék...

Neviděl jí. Byl tak jeho osud.

V jasu stála, v šer on kroky vlek’.