Pod portret Lenbachův.

Pár pouze uhlem čar – a profil měkký

zde rýsuje se s celou poesií,

ty kštice luzně se kol skrání vijí,

šat halí spíš, než odkrýval by vděky.

Však oko do vln Acherontské řeky

se ztápí, honíc jakous utopii,

a fantomy, sny, chimery v něm míjí,

těm osten chtíčů a těm bolů léky.

A ptáš se sám, zda mohla vše to nésti

ta divná, prostá tváře ve výrazu,

zda mohla vším tak zářiti a kvésti?

Či genius i v ní promítal sebe

v svých metamorfos varu bod i mrazu,

v ni zaklel i to, co jej nejvíc střebe?