POD ŘECKOU SOCHU.

Na čele tvém čtu bájnou zvěst,

že zřela’s krásy ratolesť

na žírných nivách Řecka kvést.

Ó dive, ráji, zázraku!

Tak šlehne slunce ze mraku

a zbarví chmury oblaků

a v zem se mladou usměje,

když v prázdný pohár naděje

zas víno štěstí naleje.

Tak myšlénka zpět přeletí

přes děje, lidstva, staletí

a smaže hrůzy prokletí.

Tak žila’s v srdci básníka,

ty hymno svatá, veliká,

jež jásá, lká a naříká,

a já tě našel v spoustě běd

a zázračný jak bílý květ

chci nést si tebe v širý svět.

Ó hymno krásy, spasení,

na ňadrech tvých čtu nadšení

vše to, co věky nezmění,

co po letech zas pozná lid

a vůní staré krásy spit

se v olympský ten vrhne klid

a vkročí v dumu Hellena,

jež plá jak z rána jitřena

na lada krásou zmámená.

A slepý Homer vstane zas,

a Diu dlouhý zlatý vlas

zas k skráním připne Feidias,

a píseň, která nestará.

zas nová, svěží, bujará

se snese v ústa Pindara,

až v staré víry západu

se lidstvo v kráse, souladu

zpět vrátí v dávnou Helladu – –

Ty zřela’s krásy ratolesť:

ó naděje-li v jaro jest,

ó nech ji na mém srdci kvést!