POD RŮŽOVÝM KEŘEM

Pod růžovým keřem, vůní jenž dýše,

na lavičce úzké sedíme tiše,

do ruky mé ruka něžná tvá pílí

a čelo mé k čelu tvému se chýlí,

bez hlesu do očí stále si zříme,

do očí, v nichž množství hrdých snů dříme

a duše má noří v tvoji se duši,

jež zase v mém nitru sebe zřít tuší.

Je nedělní jitro, nebe se směje

a sluneční paprsk mile nás hřeje,

viz, v oblaka modrá skřivan se vznáší

a nadšeně zpívá o lásce naší,

o dvojici, jež se k sobě teď shýbá,

pod růžovým keřem dlouho se líbá.

Toť černé syn šachty s továrny dcerou

a oba dva strastí zmučeni sterou.

...Já šest dní jsem kopal železnou rudu

i od rána bušil do noci v hrudu,

tys nahoře v dusné továrně stála

a obrovských strojů výpary ssála,

já celý jsem týden po tobě toužil

a ve vzduchu zrak tvůj nad šachtou kroužil

a nyní, když v náruč opět se béřem,

jsme svoji zas zde pod růžovým keřem.

Hle, milko má, v klín ti růže teď padla,

hle, slzy tvé perla do ní se vkradla,

ó, zvedni ji, zvedni, podej sem blíže,

já s sebou ji vezmu do svojí chýže

a ráno, až v šachtu odejdu temnou,

ta červená růže musí jít se mnou

a mnít budu, tebe že líbám zase

pod růžovým keřem v slunečním jase.